Protiklad teoretických a aplikovaných věd

     Postmoderní nápor astrálního a parapsychologického blouznění vyvíjí stejný tlak na všechny vědní obory, ale jen přírodní vědy z jeho záplavy vycházejí se ctí bez jakékoli úhony. Dovedou pavědy pohotově identifikovat a úspěšně vytlačovat mimo své svrchované území na stránky pokleslé populárněvědeckého publicistiky. Vymezily jasně své oborové hranice, vykázaly metafyziku jednou provždy z akademické půdy a vytvořily si proti ní trvalou teoretickou resistenci. Jejich axiomatika a zásady vnitřní výstavby dávají jasný návod také pro vědeckou sebekonstituci humanitních věd. Prvním krokem k sebedelimitaci je jejich odloučení od pokleslých forem metafyziky, scholastiky, kultu a ideologie, jež nezákonně okupují hájemství vědy a znemožňují jí výkon funkce.

     Náboženství, metafyzika, ideologie a kult nejsou samoúčelné lži, ale nepravdivé formulace subjektivních pravd, falešné techniky sociální reklamy, jež by - prosazovány racionálními technikami - ztratily estetickou účinnost. Šaman, ranhojič a šarlatán praktikují medicínu jako lékaři a liší se od nich pouze  neracionálním pochopením vztahu mezi chorobou, její příčinou a terapií. Jejich údělem je falešná technologie a falešná instrumentace tam, kde moderní technika dokáže nabídnout instrumentaci racionální. Náboženské myšlení je pouze magickým rozvedením inženýrského myšlení: přírodní svět nevznikl organickým samovývojem hmoty, ale jako moderní  polotovar – duch pojal záměr, duch načrtl prozřetelný plán, duch stvořil a vyrobil. Kde vědec vidí samovývoj, determinismus a organickou kausalitu, inženýr a teolog vidí shodně svobodnou vůli, intenci, plán, funkci a účelnost. Stejně jako technika a teologie ovšem uvažuje i ekonomika,  osvěta a umění,. jejich cílem není objektivní abstraktní poznání vztahů organické kausality v přírodě, ale  teleologická účelovost sloužící potřebám v lidské společnosti. Jejich pozornost je upřena k sociální funkci, poptávce trhu a konstrukci budoucího.

     Pokud aplikovaná technika pracuje s konkrétními hmatatelnými reáliemi, věda se zaobírá „mrtvými duchy“. Srovnávací zoolog, jazykozpytec a archeolog mají k dispozici pouze nesoustavné a náhodné prehistorické nálezy a z nich musí vydedukovat hypotetické abstrakce vymřelých druhů, ras a prajazyků. Málo jsou jim platny současné početné populace promíšených jazyků, národů a plemen, neboť spíše matou nahodilými spojitostmi a jevovými shodami. Že v nich tuší v nich obecnější třídy, nestačí, jejich kvádry se musí spojit v evoluční pyramidu zastřešující i vymřelé druhy. Jejich oko šálí umělé jevové linnéovské přihrádky jako „čtyřnožec“ a „dvounožec“ (člověk, pták), jež uplatňují zavádějící kritéria třídění a musí být nahrazeny darwinovskými. První jsou pouhé fenostruktury, náhodné jevové celky, jež se vyskytují v klamných promíšených souvislostech. Skutečné poznání přinášejí pouze genetické kategorie, tedy genostruktury (genera, species, čeledě, rasy), jimiž kráčel skutečný vývoj. Tragický stav humanitních věd spočívá právě v nadbytku falešných generalizací a jevových pseudokategorií, jež brání v přístupu k validním zobecněním. Nemyslně se rozptylují isolovanými osobnostmi, nahodilými díly, smíšenými jazyky a nesourodými populacemi, jejichž teoretické ošetření nedovoluje překročit meze běžné servisní práce.   Poměřovány rozdíly soustavné vědy a aplikované techniky  na obr. 8, se cele upínají k praktickému řemeslnému způsobu osvojení kulturní skutečnosti:

 

SOUSTAVNÁ VĚDA

APLIKOVANÁ    TECHNIKA

systematická klasifikace

taxonomický zřetel

obecné poznání

rekonstrukce historické minulosti

rekonstrukce historických druhů

integrita historických kategorií

studium původních genostruktur

zkoumání historického původu

zkoumání systémových příčin

pochopení evolučního vývoje

diachronická studia

diachronická fylogeneze

evoluční zákony

historický determinismus

praktická výroba

normativní  zřetel

praktické výstupy

konstrukce nové reality

analýza současných jedinců

smíšené celky recentního původu

ošetření druhotných fenostruktur

současná funkce a užití

tvorba dle funkce a potřeby

cílevědomá transformace

synchronní  výroba

synchronní  morfologie

náhodný souvýskyt

indeterminismus (arbitrarismus)

   Obr. 8  Protiklad vědy a aplikované technologie ve společenských vědách

     Jako odborníci v aplikovaných oborech si zootechnik a agronom uvědomují úzkou návaznost své práce na soustavnou evoluční biologii. Ne tak humanitní vědec. I on opracovává jedinečné konkrétno, ale necítí potřebu opřít se o jakoukoli soustavnou vědu. Chce zkoumat izolované literární dílo, izolovaný jazyk, izolovanou kulturní komunitu a jedinečné národní dějiny,. ale nemá pro jejich popis žádné teoretické nástroje, vývojové kategorie ani  obecné třídy jevů. Nemá po ruce žádný utříděný a srovnaný vývoj slovesných a literárních žánrů, netrápí jej žádné zákony kulturní evoluce a nepostrádá žádnou teorii sociálního vývoje. Plně si vystačí se studiem izolovaných fakt a s několika málo rozpoznávacími technikami k jejich  správné identifikaci. Neznepokojuje ho, že postrádá jakoukoli srovnávací typologii zkoumaných jevů, nedisponuje žádnou klasifikací ideových směrů a nemůže poskytnout žádný evoluční výklad dějinných procesů. Stojí na stejném stupni poznání jako biblický mýtus, neboť vnímá kulturní dějiny stejně, jako divoch, laik, teolog a metafyzik nahlížejí stvoření světa. Nevidí nikde vývoj, evoluci, dějinné zákonitosti ani organické procesy, vše mu splývá v neměnnou nadčasovou duchovní tradici stvořenou demiurgem, prorokem, géniem, velkým spisovatelem. Podle jeho náhledu nevznikly literární kultury, náboženství a filosofie organickou kulturní genezí navazující na evoluci živočišnou a lidskou, ale nahodilým důmyslem vynikajících osobností. Proto nedbá o ideové směry, sociální proudy, vývojovou zákonitost ani periodicitu kulturních žánrů a ve všem vidí jen stvořitelskou vůli a tvůrčí genialitu silných jedinců. Literární dějiny chápe jako exaltovaný kult klasiků, tedy tak naivně, jako kdyby moderní biologické vědy měly pozůstávat z oslavných tirád na vynikající představitele domácího skotu.

 

VĚDA     

 

TECHNOLOGIE     

 

ŘEMESLO          

 

VĚROUKA

         

evoluční

srovnávací

sociologická 

typologická

metoda                           

 

formální

funkční        

strukturní

descriptivní

metoda

 

praktická

normativní

prescriptivní

didaktická

metoda

 

hagiografická

hermeneutická

exegetická

interpretační

metoda

 

 

 

 

 

 

 

akademie

university

 

výzkumné

ústavy

 

odborná

učiliště

 

theologické fakulty

 

 

 

 

 

 

 

soustavné vědy

 

aplikované

obory

 

praktická příprava

 

katechese

exegese

    Obr. 9  Dělba práce, oborů a  metod ve společenských vědách

     Takový kultovní přístup k historickému vědění je náboženská fraška, neboť nepřekračuje výchozí nulový bod vědeckého poznání, starověké theogonii a biblický mýtus o stvoření světa. Přesto se nemíjí s cíli praktického osvojení řemesla, protože pomáhá divochovi magicky napodobit minulý úspěšný výrobní proces. Vždyť ani antické ani středověké vědění dlouho nepřesahovalo stupeň umění, dovednosti čili řemesla (techné, ars). Tak hellénistický filolog Dionýsius Thráx pochopil ve svém pojednání Techné grammatiké (cca 145 př. Kr.) mluvnici jako praktické řemeslo učící žáky správně psát. Podobně se rodilo literárněvědné myšlení v Horácově spisku Ars poetica sledujícím výchovu začínajících básníků. Středověk budoval na jejich myšlenkových postupech normativní metodologii artes liberales, ale nadřazoval jim universitas a „vyšší esoterické vědění“ středověké teologie. Tomáše Akvinského Summa theologica vytvořila vyšší syntézu, scholastiku jako teologickou encyklopedii vědění. Renesance osvobodila vědu od církevní věrouky, ale kvalit soustavné a aplikované vědy bylo dosaženo až v 19. století. Jako se vydělila moderní věda a techniky od svých předvědeckých dvojníků teologie a řemesla, ukazuje tabulka na obr. 9. Nákres současně uvádí  pevný repertoár užívaných metod ve vztahu k hierarchii odpovídajících  typů školství a konkretizaci aplikačních úrovní v jazykovědném oboru.

     Nerozlišování vědy a techniky vyvolává ve společenských vědách  nesmyslné metodologické třenice. Místo spolupráce obou odvětví hájí jejich zákopy horlivé sekty provolávající slávu Comtovi, Marxovi a  Spencerovi jako zakladatelům sociálních věd,  anebo  F. de Saussurovi a Mathesiovi jako objevitelům funkční a formální metody. Ve skutečnosti byla evoluční vědecká metoda byla zčásti známa již mílétské, sofistické a peripatetické škole, kdežto s formální metodou pracovali již pythagorejci, eleaté, akademici a Aristoteles. Jejich ideologická válka a krátkozraké snahy strhnout na sebe metodologický monopol svědčí o předvědeckém stupni konstituce humanitních věd. Oba přístupy jsou stejně potřebné, svéprávné a nezaměnitelné: bez funkční formální metody nelze rozvíjet architekturu, ekonomii ani strojírenství, ale nelze ji  vyhlásit za soběstačnou a spolu s metafyzikou vypovědět válku soustavným evolučním naukám. 20. století jim takovou válku vypovědělo  a výsledek je skličující, vlastně týž, jako kdyby fakulty přírodních věd mechanicky zaměnily sylaby s výukovými programy vysoké školy zemědělské, lesnické nebo chemicko-technologické. Směšování věd s ideologií a kultem dokonce vedlo humanitní fakulty k přiblížení osnovám vysoké školy politické a teologických fakult.

 

Výtah z Pavel Bělíček: Postmoderní krize humanitních věd a úkoly jejich obnovy. Praha 2004, ISBN 80-86580-01-6, pp. 66-69.